Ztracenost

26. července 2015 v 21:53 | Kačenka. |  Moje příhody a vylívání srdička
Jestli to někdo dočtete až na konec, tak mi napište, ať vím, jestli můj "výlet" aspoň za něco stál. Smějící se


Sobota 25.7. 2015

Slavnosti medu na Včelné pod Boubínem, Jihočeský kraj

Bylo kolem 13:00, když jsme s mamkou přijely na Včelnou, byl to počáteční čas akce a už tak zde bylo hodně lidí.
Byla zde "výstava" starých aut i motorek. Všechny byly fatastické a i když byly staré, tak vypadaly stále krásně nově a čistě. Potkala jsem zde letité kamarády, se kterými jsem se bavila potom, co mamka odjela zpět domů do Prahy. Najednou asi kolem 17:15 mě vyrušil telefonát od přítele a tak jsem se vydala zpátky domů k babičce a dědovi. Bydlí ve vesnici vzdálené asi 5km, jménem Buk. Rozhodla jsem se, že se vydám pěšky. Na můj věk by člověk čekal, že budu rozumná a vezmu to po silnici jako normální člověk, ale to bych nesměla být já!
Sešla jsem asi o kilometr dál ze Včelné po louce na silnici a dále jsem se vydala do lesa. Nejdříve jsem šla chvíli po lesní cestě, která byla vyjetá od traktoru nebo tak něčeho.. dostala jsem se na obrovské, zhruba 3 km rozlehlé pole, šla jsem po něm přibližně necelý kilometr a stočila jsem svou cestu do lesa. V lese byly samé spadané stromy, bylo tam srašně moc kamenů a byla tam strmá cesta. šla jsem další přibližně jeden kiláček než jsem zaslechla hučení potoka. Vydala jsem se z kopce po sluchu dolů k potoku.. Normální člověk by se asi vydal po proudu, ale já šla proti. Nevím, co mě to napadlo, ale řekla jsem si, že tak určitě dorazím domů. Stále jsem překakovala z jedné strany potoka na druhou, protože se třeba edalo projít nebo tam bylo moc houští.. Málem jsem si zvrtla nohu na mokrém kameni, potom jsme šla stále po jedné traně, ale už ne podél potoka. Šla jsem zase cestou nahoru do kopce od potoka, kde jsem narazila na asfaltku. Nevěděla jsem na kterou stranu mám jít, tak jsem šla do kopce. Ušla jsem asi dva kiláky, když jsem narazila na domek, starou hájenku na samotě, daleko od civilizace. Už jsem uznala, že jsem se ztratila a tak jsem volala mamce do Prahy, aby mi na mapě našla cestu někam do njbližší vesnice, ze které už bych se dostala domů. Máma dostala šok, že jsem totálně v háji a už htěla volat policii. Zrovna když mi zavěsila mobil mi blikala baterie, že zbývá 5%. :D Objevila se malinká holčička se psem, která byla ubytovaná s rodiči v této hájence. Přinesla mi mapu a našly jsme, kde jsem. Zjistila jsem, že za dvě hodiny cesty někudy klikatými cestami lesem jsem ušla asi 7km až jsem došla na toto místo. Hájenka u Bendů. Kdybych došla ještě kus, došla bych na Boubín na rozhlednu. Rozhodně to bylo blíž než Buk, kam jsem měla původně namířeno. Tak jsem se po asfaltce vydala zpátky a potkala jsem cestou milé lidi, kteří mi poradili cestu dál. Po známé asfaltové cestě jsem se dostala opět na louku, odkud jsem šla do lesa. Jenže úplně z druhé strany, takže jsem se na ní prošla přibližně dva kiláčky, než jsem ji sešla a byla opět na silnici. Mezitím moje mamka zavolala babičce že jsem se ztratila. Takže babička zkontaktovala lesníka, svého kamaráda s autem a jeli mě hledat. Sotva jsem došla na cestu tak tam byli.
Máma měla asi poloviční infarkt a pořád brečela do telefonu. Babička s dědou se smáli mému výletu. Když jsem večer koukala na trasu jak jsem šla, tak mi vyšlo, že jsem ušla přibližně 10 - 11,5 km během svého výletu. Přítel byl také celkem vystrašený, protože se mi vybil mobil a asi hodinu jsem mu nedávala vědět, jak na tom jsem.
Nakonec teda ale vše dobře dopadlo a všichni se tomu už jen smějeme. Smějící se
Každopádně vím, že mám nejlepší rodinu, přátele a hlavně přítele. Vždy mě podrží a dokáží mi pomoct i v nejhorších situacích a to jsem jim moc vděčná.Usmívající se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama